Znaky Kandži

Co to jsou kandži?

Z Číny přejaté znaky v Japonsku nazývané kandži (漢字), jsou vedle hiragany a katakany třetím typem písma, kterého se využívá při zápisu japonštiny. Znaky narozdíl od fonetických slabičných abeced zastupují konkrétní významy. Student japonštiny se vždy musí naučit ke znaku několik informací. Jsou to:

• podoba znaku se správným postupem tahů
• význam či významy znaku
• varianty čtení znaku
• několik příkladů použití

Kolik znaků kandži existuje?

Na tuto otázku je těžké přesně odpovědět, protože konečné číslo neexistuje. Přejímání znaků z Číny bylo složitým a dlouhodobým procesem, při němž byly některé znaky pozměněny či zjednodušeny, navíc existují čistě japonské znaky, které v čínském zápisu neexistují. Ani celkový počet původních, čínských znaků není známý. Počet známých kandži se šplhá do řádů tisíců.

Avšak učit se tisíce znaků by bylo příliš i na rodilé Japonce. Většina z těchto znaků se totiž aktivně nepoužívá. Existuje proto oficiálně stanovený seznam běžně používaných znaků džójó kandži (常用漢字), kterých je v současnosti součtem 2 136. Všechny tyto znaky se musí během povinné školní docházky zvládnout každý Japonec, aby si přečetl noviny, knihy a podobně. Pravdou je, že středně vzdělaný Japonec umí znaků mnohem více (minimálně přečíst), proto se v beletrii a jiných, neoficiálních textech objevují znaky i mimo tento soubor.

Pro úplnost uveďme, že existuje ještě další kategorie, jednou je soubor znaků používaných v osobních jménech džinmeijó kandži (人名用漢字). Spolu s džójó kandži se jedná dohromady o 2 998 znaků.

Kolik znaků potřebuji znát?

Faktem je, že student japonštiny, ale i rodilý mluvčí často více znaků přečte, než napíše. Rozdíl mezi pasivní znalostí a aktivní znalostí známe i z jiných jazyků. Slovo užité v textu či promluvě ihned poznáme, ale můžeme mít obtíže, pokud si na něj chceme sami vzpomenout.

Ideálním stavem by samozřejmě bylo, aby každý student japonštiny ovládal bezpečně základní sadu přibližně 2000 znaků. V reálu však rozmach digitálních technologií zjednodušuje život tak, že pasivní znalost mnohdy vystačí. Málokdo najde čas, aby psal text rukou. Zkrátka, dnešní Japonci jako všichni ostatní píší především pomocí počítačů a mobilních telefonů, což má za následek, že si někdy u složitějších znaků nevzpomenou na postup zápisu. Stejně tak student japonštiny může umět několik stovek znaků přečíst, počet těch, které umí zapsat, však může být řádově nižší. S pomocí slovníku si tak může vystačit celkem obstojně i s menším počtem znaků.

Z čeho a jak znaky vznikly?

Japonské kandži jsou převzaté původně čínské znaky. Ty zcela na začátku byly písmem užívajícím ideogramy – jejich grafická podoba zobrazovala reálný předmět. Postupně však vznikala potřeba zaznamenat i významy abstraktnějšího charakteru. Během tohoto procesu se zjednodušovaly, někdy až do té míry, že zobrazovaný předmět již nebyl patrný.

Pro složitější významy se vytvářely kombinace existujících znaků. Například výraz „mít rád“ zapisovaný znakem 好 je kombinací dvou složek: 女 (žena) a 子 (dítě) jako popis vřelého vztahu mezi ženou a jejím dítětem.

Jiným postupem bylo použití jednoho komponentu, který naznačoval významovou kategorii (radikál) s komponentem, který naznačoval výslovnost (fonetikum). Postupů vytváření znaků bylo ještě více, etymologie jejich vzniku je v nich dodnes často patrná a může tak napomoci při studiu.

Jak radikální rozdíl mohou ve znaku tvořit radikály?

Každý znak má radikál. Jedná se zjednodušeně řečeno o poznávací znamení, které znak přiřadí do některé významové skupiny. Radikálů je v současné japonštině 214. Každý z nich může mít vícero podob, jeho identifikace ve znaku nám ale pomáhá odhadnout význam znaku a také dohledat ho ve slovníku.

Například radikál „voda“ přirozeně spojuje související znaky s tématem vody. Najdeme ho tedy ve znacích pro rybník (池), moře (海), plavání (泳) a podobně.

Právě tento radikál ukazuje, jak moc se jeho vzezření může lišit od původního znaku. Znak pro vodu funguje i samostatně (水), ale není zcela jednoduché najít styčné body s podobou odvozeného radikálu (氵).

Pokud však u znaku zaměníme radikál za jiný, dostaneme zcela odlišný znak s jiným významem. Například znak pro rybník s vyměněným radikálem pro půdu (土) má zcela odlišný význam – země, území či oblast (地). Takových příkladů je nespočet. Radikál je tedy velmi významnou součástí znaku.

základní radikál	znak s radikálem	význam
水 (voda)	池	rybník, jezírko, nádrž
土 (půda)	地	země, území, oblast
水 (voda)	海	moře
木 (strom)	梅	japonská švestka ume

Proč znaky vypadají jako rozsypaný čaj?

Grafická podoba znaků se postupně přizpůsobila psaní štětcem, proto najdeme spíše tahy zalomené a ostré, než zaoblené. Existují pravidla pro postup psaní tahů. Například vodorovný tah se vždy píše zleva doprava. Svislý pak vždy seshora dolů. Postup tahů ve znaku je vždy závazně daný.

Složitější znaky jsou navíc často kombinací dvou či více jednodušších znaků či komponent. Počet tahů se tak může pohybovat v řádech jednotek, ale i desítek.

Jeden znak však může obsáhnout i několik slabik a znaků k zápisu jednoho slova stačí méně než písmen v běžném slově například v češtině. Japonský text je tedy o něco zhuštěnější.

Jeden znak jako jedno slovo?

V japonštině narozdíl od čínštiny se se znaky pracuje jako s pomocným nástrojem k zápisu textu. Zatímco v čínštině má každý znak zpravidla jedno přiřazené čtení a význam a jeho funkce ve větě je dána pozici mezi ostatními znaky, v japonštině jsou čtení a funkce znaku o něco komplikovanější.

Rozhodně neplatí jednoznačené tvrzení, že co znak, to slovo. I když většina znaků má svůj základní význam a jdou užít samostatně, velmi často se setkáme s kombinováním znaků do nových významů.

Jak znaky číst?

V japonštině vlivem složitého historického vývoje přebírání písma existuje u znaků více variant čtení. Zjednodušeně řečeno, v době, kdy Japonci přebírali čínské znaky už přirozeně pro většinu objektů výraz měli. Ten byl na základě významu k danému znaku přiřazen. Zároveň ale existovala snaha napodobit čínštinu, která v té době byla jazykem vzdělanců. Ke znaku se tak přiřadilo i tehdejší čínské čtení, nicméně v podání japonské fonetiky značně zkomolené.

Výsledkem jsou nejčastěji dvě možnosti, jak znak číst: na základě významu přiřazené japonské čtení (kun-jomi) a z čínštiny převzaté sinojaponské čtení (on-jomi).

Neznamená to ale, že si tedy v japonštině můžeme nahodile zvolit, které čtení použít. Základní pravidlo je, že znak použitý v textu osamoceně ve svém základním významu (to znamená obklopený gramatickými koncovkami či částicemi, nikoliv jinými znaky) se nejčastěji čte japonským čtením. Zatímco znak užitý v kombinaci s jiným znakem či znaky se pak téměř vždy čte sinojaponským čtením. Kombinacemi vznikají složeniny, které tvoří nová slova - často velmi logickým propojením významů užitých znaků.

Samozřejmě existuji případy, kdy se samotný znak čte sinojaponsky a naopak znaková složenina japonsky. Takových je však poměrně málo. Najdeme dokonce i znaky, které mají pouze jednu ze dvou variant čtení. Právě teď se systém musí zdát velmi nesystematický, ale vše je otázka času a zkušeností. S vhodnými studijními materiály jsou však znaky pokořitelným písmem.

Znak (význam)	Japonské čtení (kun-jomi)	Sinojaponské čtení (on-jomi)	Složenina (význam)	Čtení složeniny (sinojaponsky)
水 (voda)	mizu	sui
道 (cesta)	miči	dó	水道 (potrubí)	suidó
住 (bydlet)	sumu	džú
所 (místo)	tokoro	šo	住所 (adresa)	džúšo